S fotografováním jsem se setkal už jako malý v rodině, protože otec byl zapálený fotograf, takže vyvolávání filmů a zvětšování v koupelně byly jevem docela častým. Svůj Flexaret otec záhy vyměnil za Prakticu, ale jeho model nebyl příliš spolehlivý. S nepoužívaným Flexaretem jsem později zkoušel exponovat své první fotografie i já, ale žádné zázraky se s ním dělat nedaly.
Moje profese mi po absolutoriu JAMU v Brně neumožnila vrátit se do rodné Ostravy, a tak jsem vystřídal angažmá v řadě divadel na řadě míst. Do svého prvního fotoklubu jsem vstoupil už v Šumperku, kde jsem s nestorem tamního fotoklubu Suchanem zvětšoval fotografie na svou první výstavu. S dalšími členy fotoklubu jsme založili fotoskupinu „Jura“ a uspořádali řadu výstav, ale mé fotografie aktů na základě udání některých hodných členů divadla vzbudily zájem „veřejné bezpečnosti“ a výslechy nebyly nijak příjemné. Polistopadová omluva příslušníků na tom nic nezměnila. Pak mě osud zavál do Uherského Hradiště, kde jsem fotoklub nenašel, zato si mě fotografie našla sama. Divadlo mi nabídlo fotografování inscenací, v nichž jsem nehrál, a tak se mé fotografie začaly objevovat v novinách a časopisech.
Následovalo angažmá v Jihlavě, kde mé kroky pochopitelně do fotoklubu již směřovaly, a tak jsem se účastnil řady výstav i workshopů, ale do časopisů a knih se dostaly spíše dokumentární fotografie tamních trolejbusů, než umělecké fotografie. A tak zatímco krásné dívky zůstávají pořád stejné, dokumentární fotografie nabývají na ceně, zájem o ně roste a na internetu se mnohdy šíří zcela nekontrolovaně.
Každá pracovní kariéra má svůj konec a po odchodu do důchodu nastal návrat do Ostravy a pochopitelně i zájem o členství ve fotoklubu. Doba pokročila, od kinofilmů se přešlo na fotografii digitální, práce s PC programy je mnohdy složitější, než práce ve fotokomoře. A tak nezbývá, než se stále učit a šetřit na přístroj s dobrou ostrostí a kresbou, protože ani cena nezaručuje kvalitu. Touha po dobré fotografii zůstává, jenže věk přinesl značnou sebekritiku a nulové ambice. Zato jistotu, že učit se musí člověk celý život.
